Chci o tom mluvit: Prostě jsem si vybral tuhle kostrbatou cestu

Asi u nás nemáme mnoho vysokoškolských studentů, kteří nemají dodělanou základku. Jedním z nich je čtyřiadvacetiletý Pepa – student oboru Obchod na ekonomické vysoké škole. Jak se z ”propadlíka” stane vysokoškolák? Pepova životní cesta je klikatá a hrbolatá…

Domácí násilí, šikana ve škole, chudoba – to je výbava, kterou malý Pepa dostal do vínku. Jako start do života nic moc. Otec hodně pil, hrál automaty a sekal dluhy.  Pro ránu komukoli  poblíž nešel daleko, a ve škole partička, která se po někom ráda sveze. „Obrazně řečeno, jsem ve škole dostal facku a druhou schytal doma o zeď,“ popisuje Pepa svůj příběh. 

Cesta ven – propadnout.

Vše vygradovalo v sedmé třídě, kdy se slučovaly ročníky a pro Pepu to dopadlo nejhůř, jak mohlo. Spadl mezi kolektiv spolužáků, se kterými se nebyl schopný vypořádat. A tak začal vymýšlet a realizovat veškeré myslitelné fígly, jak nejít do školy. S jediným cílem – propadnout. „Nebyla jiná možnost a vlastně to bylo to nejlepší dostat se mezi jiné lidi, kteří mě brali takového, jaký jsem byl,“ říká Pepa. To se mu také podařilo, ale šikanátorů se tím bohužel nezbavil – chodili za ním dál, smáli se mu, ponižovali. Nebylo, jak před nimi utéct. Důsledky si nese dodnes – schází mu sebejistota, má řadu komplexů, s nimiž dennodenně bojuje. Někdy vyhraje, někdy prohraje. V davu by byl nejraději nepostřehnutelný. A do toho myšlenky na pomstu, které se derou ven ve formě spontánní agrese… „Proč já?!?“ je otázka, která ho doprovází celou dobu.

Základku nedokončil a šel rovnou na učňák, obor zámečník. Nepomohl si. Všechny představy o tom, že „o level výš“ už to bude lepší a naváže nějaké rovnocenné vztahy, vzaly za své. Kluci z ročníku byli snad ještě horší. Jako alergikovi mu třeba špinavým smetákem otírali obličej. Vydržel to tam rok a pak přestoupil na kuchaře, kde to především díky mistrovi dotáhl až k maturitní nástavbě. A tady se to konečně zlomilo.

„Nástavba byla super,“ vzpomíná Pepa s úsměvem. Třídní učitelka, která svým studentům rozuměla, řešila s nimi jejich problémy, nikdy nenechala přejít žádný konflikt do nezvladatelných rozměrů. V prváku jich začalo 30, na konci zbylo pět. A maturita? „Poměrně primitivní.“ 

Život bez jistoty a elektřiny

Pepova rodina během celého problematického období stála tak nějak bokem. „Nikdy se o mě nezajímali a já o ně taky ne. Máma si taky prožila svoje, nezazlívám jí to,“ vypráví Pepa. Zažili i opravdickou bídu. Otec před dluhy, které nasekal, utekl do jiného města a jim doma vypnuli na dva měsíci elektřinu. To bylo to nejhorší, co kdy zažil. 

Světlobodem v jeho životě byli prarodiče. Tady ho vyslechli a mělio pro něj pochopení. Sice ne tak často, jak by si možná býval přál, protože doma z toho občas měl malér, ale byli tu pro něj. Velký třesk však nastal, když Pepův oblíbený děda zemřel. Děda, který mu vykompenzoval nefungujícího otce v každém směru. Vzdělaný, sečtělý, moudrý. Chtěl být jako on a začal hodně číst, chodil do knihovny, rozšiřoval svoje obzory. O budoucnosti na vysoké školo bylo rozhodnuto.

Paralen na bolest duše

Retrospektivně však Pepa své zážitky a zkušenosti vnímá jako něco, co ho zocelilo. Věří, že na světě neexistuje překážka, kterou by nedokázal překonat. Na jeho cestě mu hodně pomohl psycholog Martin. A to je také věc, kterou by Pepa doporučil každému, kde se potýká s duševní nesnází, nebo prostě prožívá komplikované životní období. Probrat to s odborníkem. Protože ten – slovy Pepy – „je takový verbální paralen, který pomáhá při bolestech duše, dává odpovědi svými otázkami“. To je důležité poselství, které by Pepa rád šířil dál. Aby se na lidi, kteří docházejí k psychologovi, nehledělo skrz prsty. Že nejsou blázni. Tenhle předsudek už by v naší společnosti neměl mít místo. Řešit své problémy s odborníkem by mělo být  přece normální. Něco jako když mám hlad, jdu si sehnat jídlo.

Proto také začal pracovat jako peer konzultant v organizaci pomáhající mladým lidem s duševní nesnází. Ohromně to Pepu naplňuje. Ví, že vyplňuje prostor, který nedokáže pokrýt psycholog. Tak jako někdo, kdo má tu zkušenost. Může si dovolit osobitost, poskytnout svůj pohled na věc nebo předestřít, jak (by) podobnou situaci řešil on. Bere to tak, že dodává ostatním pocit jistoty, že na tomto bojišti nejsou sami. A zároveň tím léčí sám sebe. Slyšet ty příběhy, jak se s tím či oním poprali ostatní, mluvit o tom a pozorovat, jak ta bolest postupně otupuje…

V poslední době se Pepovi daří. Vnitřní boje, které vede, tu jsou pořád, ale díky komplexnímu systému podpory a díky své vlastní síle, je nikdy nevzdá. Jestli by udělal něco jinak? Možná by tolik neuspěchal odchod ze základky a překročil učňák. Ale kdo ví? Kdyby nezažil tuhle kostrbatou cestu, byl by jiným člověkem? Pepa si ji vybral. Prostě to tak mělo být.

Prožil si nějaký příběh, o kterém chceš mluvit? Napiš nám jej na vime@jakdal.eu.

Napiš nám

Trápí tě něco a máš to k nám do Olomouce blízko – napiš nám. Víme jak dál.

Kampaň Chci o tom mluvit je financována z prostředků  Ministerstva práce a sociálních věcí, Jihomoravského kraje a města Přerova.