Chci o tom mluvit: Uklidňoval mě pocit, že bych se ukončila

Káťa je na začátku dospělého života. V druháku na vejšce, nedávno osamostatněná z domova. Má čtyři sourozence a hlubokou zkušenost s duševními nesnázemi. Kde se vzaly?

„Zpětně si říkám, že tak nějak jiná, divná jsem byla odmalička,“ vypráví Káťa svůj příběh. Různé strachy nebo stresy zažívala už jako dítě. Když jí bylo mezi pěti, šesti lety, rodiče se rozvedli. Hodně se tehdy hádali a s tátou se v té době zpřetrhaly důležité vazby. Odcizili se a vztah táta-dcera se už navázat nepodařilo. Jako nejstarší z dětí na sebe přirozeně nabrala (a zároveň si nechala naložit) velkou dávku zodpovědnosti a starostí. Víc, než mohla a byla schopná unést. Pomáhala mámě s mladšími sourozenci, včetně postiženého brášky.

Prostě NIC.

Nebyly s ní žádné (viditelné) problémy, poslušná hodná holka, která se dobře učí, všechno jí jde… Přesto o období dospívání mluví jako o „prázdnu“. Hezké známky, kamarádi, úspěchy ve všem, na co sáhla, jí nepřinášely žádnou radost. Vlastně žádnou emoci, ani tu negativní. Prostě NIC. „Měla jsem pocit, že nikoho nezajímám, nikdo mi nedával zpětnou vazbu,“ vzpomíná. Přesto existoval jeden opěrný bod: „Představa, že jsem to já, kdo může rozhodnout, jestli budu žít dál nebo ne. Že mám svůj život ve svých rukou. Uklidňoval mě pocit, že bych se ukončila.“ Od 14 do 18 let žila v prázdném nic s prstem na tlačítku on/off.

Jakmile se našla v tom, že „dál už žít nemusím“, začalo se proměňovat i Kátino chování. Přestala komunikovat s lidmi kolem sebe, vlastně žila tak, jako by už nežila. V maturitním ročníku začaly přicházet impulsy, že takhle přece nemůže fungovat. Od spolužáků, od tehdejšího přítele a také zevnitř sebe sama. Studovala střední  školu, toužila pracovat v pomáhajících profesích. Jak ale může pomáhat druhým, když má sama problémy? A tak poprvé vyhledala odbornou pomoc.

Nebylo to lusknutím prstů. Své potíže doma sdílet nechtěla a věděla, že hrazenou péči si nemůže dovolit. Našla tedy klinickou psycholožku, která má smlouvu s její pojišťovnou. První termín skoro za dva měsíce. Všechno se vleklo. Navíc po pár sezeních zjistila, že potřebuje jiný přístup, méně pasivní. Praktický lékař zase řešil jen somatické potíže (copak jde psychický stav vyčíst z krve?). Trpěla migrénami, nemohla spát. Ve zdravotnické dokumentaci má nakonec napsáno „deprese, úzkosti“. Tečka. Prý stres z maturity, to je v tomhle věku normální. Káťa si ale kladla otázky: „Je normální, že se v 18 cítím tak hrozně? Je normální v 18 nebýt fit?“ Bylo to zoufalé. Zoufalé a zdlouhavé. „Přišlo mi, že mě nikdo nebere vážně. Čekala jsem, že když si řeknu o pomoc, že se začne něco dít. Ale dělo se to strašně pomalu.“ Začala alespoň docházet na terapie.

V té době se odstěhovala od mámy do města, kde se dostala na vysokou školu. Na chvilku se dostavil pocit, že teď už bude všechno fajn. Tak na 14 dní. Pak se to vrátilo. Měla pocit, že sjíždí zpátky do bodu, který už se jí ale podařilo překonat. Rozhodla se znovu vyhledat pomoc a zašla do poradenského centra na univerzitě, kde studuje. Tam jí doporučili a rovnou společně kontaktovali psychiatra. Konečně narazila na člověka, který k jejímu problému přistupoval tak, jak potřebovala, který umí vést rozhovor. Lékař jí nasadil léky a doporučil pravidelné terapie. Tam Káťa dochází každé tři týdny a jsou pro ni jedním ze záchytných bodů v životě. Ví, že když se něco semele, když přijdou nějaké stavy a úzkosti, terapeut ji tím provede.

Důležité je také Kátino okolí. Má kolem sebe okruh přátel, kteří chápou její problémy. Nevyptávají se, nehodnotí. Vědí, že bere léky a dochází na terapie, a jsou s tím v pohodě. Teď se cítí v bezpečí a klidná. Ví, že existuje systém pomoci, na který se může spolehnout. Často se jí podaří „ty stavy“ jen tak přečkat. „Ono vlastně horší než to byla představa, že tak budu žít navždycky, ta beznaděj, že to nikdy nebude lepší,“ uvědomila si s odstupem.

No tak hodně štěstí!?

Přesto se tu a tam setká s nepochopením nebo rovnou odsouzením. Jednou třeba potkala ve výtahu člověka, který když viděl, že zmáčkla tlačítko do patra „Psychiatrie“, neváhal to ironicky okomentovat: „Taková mladá hezká holka… No tak hodně štěstí.“ Od té doby raději chodí po schodech. A přitom proč? „Přece není problém ve mě, vždyť já dělám všechno proto, abych mohla fungovat normálně,“ uvědomuje si Káťa s tím, že pokud má někdo potřebu druhého člověka soudit, je to hlavně jeho problém. Vozíčkář taky neodmítá jít ven jen proto, aby si ostatní nemysleli, že nemůže chodit…

Chci o tom mluvit

A jak to má Káťa s pomáháním ostatním? To ji nabíjí, je ráda v kontaktu s lidmi. Díky své vlastní zkušenosti začala působit v organizaci, kde pracují s mladými lidmi, kteří prožívají duševní nesnázi. Protože si dokáže představit, čím procházejí, umí se do nich snáz vcítit. Samotnou ji dost povzbuzovalo vědomí, že existují jiné lidé s podobnými potížemi, a aktivně je vyhledávala. A tak své „peerství“ vnímá jako další dílek v komplexní podpoře lidí s duševními problémy. Poskytnout jim nejen medikaci a terapii, ale i pochopení. Naději, že někdo další nebude muset procházet stejným obdobím a podobně složitým procesem jako ona. Nadto ji to moc baví a vlastně je to částečně i forma terapie pro ni – sdílení a nové pohledy na věc.

Když se Káťa ohlédne zpět, je jedna věc, kterou by poradila každému, kdo se potýká s duševní nesnází nebo prožívá nějakou náročnou životní situaci. Prostě zatnout zuby, začít o tom mluvit a řešit to.  A pokud se to napoprvé nepovede, vytrvat. Ano, chce to dost síly i odhodlanosti, ale tím, že si člověk řekne o pomoc, už to nebude horší. A to je důležité.

Prožil si nějaký příběh, o kterém chceš mluvit? Napiš nám jej na vime@jakdal.eu.

Napiš nám

Trápí tě něco a máš to k nám do Olomouce blízko – napiš nám. Víme jak dál.

Kampaň „Chci o tom mluvit“ je financována z prostředků  Ministerstva práce a sociálních věcí, Jihomoravského kraje a města Přerova.