Chci o tom mluvit

Nebyly s ní žádné (viditelné) problémy, poslušná hodná holka, která se dobře učí, všechno jí jde… Přesto o období dospívání mluví jako o „prázdnu“. Hezké známky, kamarádi, úspěchy ve všem, na co sáhla, jí nepřinášely žádnou radost. Vlastně žádnou emoci, ani tu negativní. Prostě NIC. „Měla jsem pocit, že nikoho nezajímám, nikdo mi nedával zpětnou vazbu,“ vzpomíná. Přesto existoval jeden opěrný bod: „Představa, že jsem to já, kdo může rozhodnout, jestli budu žít dál nebo ne. Že mám svůj život ve svých rukou. Uklidňoval mě pocit, že bych se ukončila.“ Od 14 do 18 let žila v prázdném nic s prstem na tlačítku on/off.

Jakmile se našla v tom, že „dál už žít nemusím“, začalo se proměňovat i Kátino chování. Přestala komunikovat s lidmi kolem sebe, vlastně žila tak, jako by už nežila. V maturitním ročníku začaly přicházet impulsy, že takhle přece nemůže fungovat. Od spolužáků, od tehdejšího přítele a také zevnitř sebe sama. Studovala střední  školu, toužila pracovat v pomáhajících profesích. Jak ale může pomáhat druhým, když má sama problémy? A tak poprvé vyhledala odbornou pomoc.

Nebylo to lusknutím prstů. Své potíže doma sdílet nechtěla a věděla, že hrazenou péči si nemůže dovolit. Našla tedy klinickou psycholožku, která má smlouvu s její pojišťovnou. První termín skoro za dva měsíce. Všechno se vleklo. Navíc po pár sezeních zjistila, že potřebuje jiný přístup, méně pasivní. Praktický lékař zase řešil jen somatické potíže (copak jde psychický stav vyčíst z krve?). Trpěla migrénami, nemohla spát. Ve zdravotnické dokumentaci má nakonec napsáno „deprese, úzkosti“. Tečka. Prý stres z maturity, to je v tomhle věku normální. Káťa si ale kladla otázky: „Je normální, že se v 18 cítím tak hrozně? Je normální v 18 nebýt fit?“ Bylo to zoufalé. Zoufalé a zdlouhavé. „Přišlo mi, že mě nikdo nebere vážně. Čekala jsem, že když si řeknu o pomoc, že se začne něco dít. Ale dělo se to strašně pomalu.“ Začala alespoň docházet na terapie.

V té době se odstěhovala od mámy do města, kde se dostala na vysokou školu. Na chvilku se dostavil pocit, že teď už bude všechno fajn. Tak na 14 dní. Pak se to vrátilo. Měla pocit, že sjíždí zpátky do bodu, který už se jí ale podařilo překonat. Rozhodla se znovu vyhledat pomoc a zašla do poradenského centra na univerzitě, kde studuje. Tam jí doporučili a rovnou společně kontaktovali psychiatra. Konečně narazila na člověka, který k jejímu problému přistupoval tak, jak potřebovala, který umí vést rozhovor. Lékař jí nasadil léky a doporučil pravidelné terapie. Tam Káťa dochází každé tři týdny a jsou pro ni jedním ze záchytných bodů v životě. Ví, že když se něco semele, když přijdou nějaké stavy a úzkosti, terapeut ji tím provede.

Důležité je také Kátino okolí. Má kolem sebe okruh přátel, kteří chápou její problémy. Nevyptávají se, nehodnotí. Vědí, že bere léky a dochází na terapie, a jsou s tím v pohodě. Teď se cítí v bezpečí a klidná. Ví, že existuje systém pomoci, na který se může spolehnout. Často se jí podaří „ty stavy“ jen tak přečkat. „Ono vlastně horší než to byla představa, že tak budu žít navždycky, ta beznaděj, že to nikdy nebude lepší,“ uvědomila si s odstupem.