Chci o tom mluvit: Chtěla jsem, aby si mě opravdu všimli.

Je vám pět a najednou se dozvíte, že máma a táta už spolu nebudou. Hm, taťka stejně furt jen pracoval a doma skoro nebyl, tak taková změna to asi nebude. Pohoda.

Nojo, ale místo poklidného pokračování v zaběhlých kolejích koukáte na nešťastnou mámu, často s lahví vína, jak se chová nervózně, někdy až agresivně. Nechápete, co jste udělali špatně, že po vás máma řve. A postupně zjišťujete, že TÁTA není jen „ten pán, co k nám chodí přespat“.

„Máma to měla strašně těžký. Věnovala se nám na 120 %, starala se o nás, četla nám pohádky, koukala se s námi popadesáté na krtečka, vozila nás na tréninky, na závody… a do toho se dozvěděla, že táta má milenku a s ní Alberta, kterej je jen o rok mladší než já,“ vypráví Anička.

Dnes jí je 22 a studuje na vysoké. Rozvod rodičů v ní otiskl hlubokou a nesmazatelnou stopu. Celý svůj život touží po jedné jediné věci – po milujícím otci. Bezpečný přístav v tátově náručí byl jí i starší Báře odepřen. I když k němu jezdily pravidelně každých 14 dní, i když pobyty u něj Anička milovala, měl farmu, zvířata, nikdy jí nedal lásku, jistotu. Tu si vždycky víc zasloužily jiné ženy – „tety“. Nebylo jich málo a vždycky měly přednost. Anička s Bárou mohly uklidit, umýt nádobí, postarat se o mladší sourozence, kterých postupně přibývalo. Ale kýženou tátovu lásku nedostaly nikdy.

Nedávalo to smysl. 

Zafixovala se na mámu. Do 13 let k ní chodila spávat do postele. Chtěla ji mít jen pro sebe. Kolem 11. roku prožila Anička svůj první epileptický záchvat. Bere to jako vzkaz svého těla, že mozek s něčím nesouhlasí. Ano, nesouhlasil s tátovou svatbou s jinou ženou. Proč by si měl taťka brát někoho jinýho než mámu? Nedávalo to smysl.

Útěchu často hledala u učitelek, kterým se svěřovala a nechala se od nich chlácholit. Cítila smutek a neuměla s tím pracovat. Zásadním momentem bylo období dospívání. „Ségra prožívala divokou pubertu, tátovi se mělo narodit jeho páté dítě, mamka byla nešťastná a do toho já se svou první menstruací. Nikoho to nezajímalo,“ vzpomíná Anička. 

V té době si na nějaký čas začala rozumět s tátovou druhou ženou a chodila k nim domů pomáhat – s péčí o dva malé sourozence, o domácnost. Bavilo ji to a byla ráda za čas, který mohla trávit s tátou. Stále toužila po jeho pozornosti a lásce. Doma už bydlela jen s mámou, Bára se odstěhovala. Krátce na to mamka poznala svého nynějšího partnera. „Bylo mi 16 a vůbec jsem s tím nesouhlasila. S mamkou jsme byly poslední roky taková silná dvojka a najednou jsme v tom páru byly tři,“ popisuje Anička nepříjemnou situaci. Jenže Petr jí vstoupil do života nejen jako nový mámin partner, ale hlavně jako prototyp ideálního prorodinného chlapa. Táty, který miluje své dítě – měl zhruba stejně starou dceru a kdyby mohl, snesl by jí modré z nebe. Vždy stál při ní, podporoval ji. Do toho se krásně choval k její mámě a Anička poznala, jakého partnera do života chce mít – přesně takového. Který ji miluje a stará se o ni a který bude stejně samozřejmě milovat a starat se o jejich děti.

Aby si jí všiml

O tátovu pozornost musela Anička vždycky usilovat, musela si ji vydobýt v konkurenci různých žen a přibývajících sourozenců. Měla na to svou „metodu“ – týrala se hlady. Aby si jí všiml. Pak se strašně přejedla a bylo jí špatně. Aby si jí všiml. Celé dětství i dospívání si kousala nehty, škrábala se. Potřebovala, ABY SI JÍ VŠIML a dal jí lásku. Nepovedlo se to. Na prahu dospělosti se nenávratně pohádali a Anička už je smířená s tím, že táta prostě jejím milujícím otcem být nedokáže.

Pokud je něco, co v dětství potřebovala, ale nedostala, je to přesně tohle. Tátova láska. Strašně jí scházel – na závodech, u zápisu, u stavění sněhuláků… Potřebovala jeho zastání, ale tuhle jistotu nikdy nedostala. Část z toho jí v dětství vynahradil děda. Bral holky na výlety, věnoval jim svůj čas. A pak Petr, který jí ukázal, že to je možné, že milující otec existuje.

Co naopak vůbec nepotřebovala, byly různé odsuzující komentáře dalších členů rodiny. „Taťka je zlý“, „Mamka tě proti němu očkuje“, „Neplatí na tebe dost peněz“, „Kašle na tebe, tak proč za ním furt jezdíš“. Tyhle kecy ji nezajímaly a nechtěla je poslouchat. Tátu milovala a dokonce se k němu chtěla jako dítě i odstěhovat.

Rodičům, kteří se rozvádí, by nejradši poradila, aby do toho NIKDY netahali jejich děti. To je sice obecná pravda, a každý to tak nějak ví, ale realita je úplně jiná. „Oba rodiče musí své děti trpělivě a vytrvale utvrzovat v tom, že je milují. Oba dva. Děti musí být nejen milující, ale hlavně milované,“ vypočítává Anička s naléhavostí v hlase. A nesmí cítit zodpovědnost za to, že se rodiče rozešli. Děti za to nikdy nemůžou a měly by to vědět. Pokud si to rodiče neumí zpracovat sami v sobě, ať vyhledají odborníka. Pokud se dítě trápí, je smutné, ať ho rodiče vždy vyslechnou a věnují mu svou pozornost. Nikdo si přece nepřeje, aby jeho dítě trpělo. Je-li to nad síly rodičů, ať vyhledají odborníka.

Chci o tom mluvit

U psychologa Anička dokázala rozklíčovat a popsat své trápení a smutek. Uvědomila si, že celou dobu žila v duševní nepohodě a hlavně, co ji způsobuje. Hodně jí to pomohlo a začala umět s těmito stavy pracovat. Pomáhá jí taky běhání a smysluplná práce – je dobrovolnicí v sociálních službách. A samozřejmě maminka, které může kdykoli zavolat, přijet se za ní potulit: „Vím, že u mámy vždycky najdu lásku, bezpečí, je takový můj totem.“ 

Zkušenost z vlastní psychoterapie ji přivedla až k práci peer konzultanta v organizaci pracující s dětmi a mladými, kteří prožívají duševní nesnázi či komplikovanou životní situaci. Bere to jako čest, že může pomoci dětem či dospívajícím, ale třeba i rodičům v těžkém zapeklitém a dlouhém období rozvodu. Dokáže chápat pocity a obavy dětí, ale také postavit rodičům zrcadlo. Rozvod nikdy není jen o nich.

Prožil si nějaký příběh, o kterém chceš mluvit? Napiš nám jej na vime@jakdal.eu.

Napiš nám

Trápí tě něco a máš to k nám do Olomouce blízko – napiš nám. Víme jak dál.

Kampaň “Chci o tom mluvit” je financována z prostředků  Ministerstva práce a sociálních věcí, Jihomoravského kraje a města Přerova.